PAMPELIŠKY
Jistý člověk, který si velmi zakládal
na svém trávníku, jednoho dne
shledal, že se mu na něm rozrostly
pampelišky. použil všechny dostupné
metody, aby je vyhubil. Avšak ne a ne
se jich zbavit.
Nakonec tedy napsal na ministerstvo
zemědělství. Vyjmenoval všechno, co
vyzkoušel, a svůj dopis uzavřel otázkou:
"Co mám tedy dělat?"
V řádné lhůtě přišla odpověď:
"Doporučujeme, abyste se naučil
mít je rád."
Také jsem měl trávník, na kterém jsem si
zakládal, a také mi otravovaly život pampelišky,
se kterými jsem bojoval všemi dostupnými
prostředky. Takže naučit se je mít rád nebylo
vůbec snadné. Nejdříve jsem k nim každý den
promlouval. Srdečně. Přátelsky. Ony však dál
zatvrzele mlčely. Ještě je bolela ta válka, kterou
jsem proti nim vedl, a tak nevěděly, co si mají
myslet o mých úmyslech.
Ale zanedlouho už mi můj úsměv opětovaly.
A uvolnily se. Brzy z nás byli dobří přátelé.
O trávníku už samozřejmě nemohlo být ani řeči.
Jak ale zkrásněla moje zahrada!
* * *
Pomalu ztrácel zrak. Snažil se to přemoci všemi
možnými prostředky. Když už přestaly pomáhat
léky, snažil se to překonat hněvem. Nebylo
lehké mu říci: "Bude lepší, když se svou slepotu
naučíš mít rád."
Byl to boj. Nejdříve odmítal mít s ní cokoliv
společného. Když pak konečně na svou slepotu
promluvil, byla to hořká slova. Ale mluvil k ní
i dál a z těch hořkých slov se postupně stala
slova rezignace, tolerance a přijetí ... a jednoho
dne, k jeho nemalému překvapení, z nich byla
slova přátelství ... a lásky. Pak přišel i den, kdy
už byl schopen svou slepotu obejmout a říci:
"Mám tě rád." To byl také den, kdy jsem ho
znovu uviděl se usmát.
Zrak se mu samozřejmě nevrátil. Jak ale
zkrásněla jeho tvář.
.